Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobře jest
Na svém skútru ČZ 175, který jsem "zdědil" po svém otci a který je celoročně stále v jeho péči, mám nanýtovanou krásnou cedulku s výše uvedeným nápisem. Tento nápis se dá vyložit několika způsoby: kvaltování může být rychlost, spěch, přehazování, kombinování a pod....
Proč to vzpomínám? Jsem zastáncem jednoduchosti a přímočarosti. Nesnáším vypočítavost a nadřazování se. Abych přešel k věci. Včera v noci (v neděli) jsem shlédl reprízu jednoho pořadu jedné komerční televize. Probíhala zrovna reportáž o jedné velmi mladé české skladatelce a zpěvačce, o které v této republice téměř nikdo neví a která získala v Americe Oskara za hudbu k filmu. V reportáži vystupovali zástupci českého hudebního „šoubuzinecu", skladatel, publicista a interpret (kdo to byl je v tomto případě úplně jedno, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem - tak nějak nás to učili ve školce). Padali otázky typu: jak je to možné? .... jak se jí to povedlo? .... co je na skladbě zvláštního? .... no zajisté senzace pro komerční televizi! Osobně bych formuloval otázky jinak. Jedna ze základních otázek by asi byla: jak to, že Vám, magnátům českého „šoubuzince", něco takového mohlo ujít pod rukama? V čem tkví objevování opravdových mladých talentů u nás? Ne.... vůbec v tomto případě nemyslete na zaprodané soutěže Superstar a nynější X-factor. Megalomanské vydavatelství u nás bohužel nemají potřebu hledat a ani nehledají. Proč taky? Je zde stále hodně umělců, kteří těží z minulosti a dokud budou proudit peníze není důvod dělat cokoli jinak. Neberu jim jejich um, píli či cokoli jiného, umělec v tomto směru za to ani kolikrát nemůže (no... kdyby nechtěl....). Abych se dobral konce této otázky.... není v tomto směru něco špatně? Neměli by se "agenti" více pohybovat po klubech, festivalech či podobných akcích a občas si zajít na nekomerční scénu a hledat tam nové talenty? Či kolikrát by stačilo si jen opravdu poslechnout nabízené promo CD zaslané interprety na vydavatelství. Zaslané odpovědi (pokud máte to štěstí, kdy vůbec někdo zareaguje) bývají typu: ... omlouváme se, ale plán vydávání je na dva roky dopředu plný... zkuste tedy za dva roky (věřte, že za dva roky dostanete tu samou předtištěnu odpověď).
Další nepovšimnutelnou věcí v reportáži bylo slovo EMOCE. Ano, bez toho by to prostě nebylo IN a tak jak se shledáváme v recenzích, či kdekoli jinde, bez slova EMOCE to prostě nefunguje. Kde se slovo emoce vzalo? Co to je? Proč to je? Více než třicet let jsem slýchával: přidej tam výraz, zamysli se nad textem a vžije se do toho... o emocích ni slechu, ni vidu. V pořadu průběžně oskarová skladba zaznívala... emoce? Neslyšel jsem žádné emoce. Slyšel jsem jen a jen opravdovost, výraz od srdce a věřil jsem každičkou notu či hlásku. Velmi se mě líbí, jak se slovo emoce spojuje v souvislosti s hudbou. Je nádherné, kdy jde člověk na koncert a v průběhu koncertu zpěvák prožije asi deset emotivních situací... v jedné skladbě se směje, v druhé brečí, v třetí křičí a je z něj rebel... NE! Nevěřím v tomto případě, že jej dané věci až tak emocionálně (jak je poslední dobou zvykem) dostanou. Koncert, živé vystoupení je divadlo a pokud se interpret do daného textu či nálady dokáže nadnést dá se mu uvěřit. Uvěřím, že uvěřil. Přesně tak, jak jsem uvěřil mladé skladatelce - zpěvačce. Normální přirozený výraz bez jakýchkoli nepřirozených zbarvení.
Jednoduchost: to je voda na můj mlýn. Ano! Jsem zastáncem jednoduchosti a přímočarosti. Kdo mě zná, dá jistě za pravdu. V tomto případě jednoduchost zvítězila (jen nevím, jestli nad lží a nenávistí). Krásný příklad toho, že všeliké kvaltování toliko pro hovada dobře jest!
To jsem se teda zase rozepsal... uf! Ještě zbývá verdikt: ze srdce blahopřeji k mezinárodnímu úspěchu nejmenované umělkyně a jestli se zamyslí někdo z těch našich megalomanských loutkoherců českého vydavatelského „šoubuzinecu", budu tuto událost považovat za kulturní revoluci v Čechách.
Tak a teď mě ukamenujte.