Nestává se často, že sleduji pozorně televizi a už vůbec ne, že bych pozorně sledoval sportovní utkání. Včera tomu bylo jinak. Včera na STV1 jsem shlédl jakýsi boxerský zápas. Bušili do sebe Američan a Rus. Celé toto utkání mělo v sobě spoustu EMOcí. Opravdu. I diváci v hledišti. Jedna EMOce za druhou. Dokonce jsem zjistil, že v Rusku asi zřejmě byly volby. Ano, dedukce. Jako V.I.P. divák byl neustále na kameře Gorbačov. Asi komunisti vyhráli volby. Nicméně, Rus prohrál. Američan měl silně EMOtivní proslov. Diváci v hledišti taktéž silně EMOtivně reagovali potleskem. Dokonce EMOtivní potlesk Gorbačova ve mě vyvolalo EMOtivní stav.

Až na základě titulků jsem zjistil, že se nejednalo o sportovní utkání, nýbrž o film Rocky IV z roku 1982. Dle mého názoru tento film by se měl stát jedním ze základních pilířů filmové tvorby v dnešní EMO módě. Že je 25 let starý? Fakt? No... to mě tedy moc dohromady nejde. Mě nejde v tomto smyslu spousta věcí dohromady. Módní vlna EMO zasáhla zřejmě všechno a všechny. Když jsem se začínal seznamovat s hudbou jako takovou (seznamuji se s ní do dnes a neustále budu), vždycky šlo o pocit, náladu. Vždy a všude se to projevovalo a projevuje. Milí recenzenti a posluchači. Já neustále nechápu, proč se v posledních dvou letech v této republice začalo projevovat a neustále opakovat slovo EMOce. Jsem v tomto směru hodně konzervativní. Vždycky jsem byl proti módním vlnám a vždycky zřejmě budu. Každý z nás samozřejmě v hudbě jako takové, potažmo v umění, hledá a objevuje něco jiného. Jen v poslední době tam záhadným způsobem většina začala objevovat EMO. Rock`n`roll - EMO, metal - EMO, folkrock - EMO, punk - EMO, všude je to EMO. Recenze bez slova EMO či EMOtivní se hledají jen s těží. Když si čtu tyto recenze (samozřejmě vyhledávám recenze spíše na kapely a desky, které byly natočeny zde v nahrávacím studiu Šopa) a přijdu ke slovu EMOtivní, EMOce a pod... zavírám stránku. Až tak daleko to u mě došlo.

Přeju módní vlně EMO rychlý běh.